Pro společnost Biovendor Group pomáháme vytvářet interní newsletter. Díky tomu jsme se seznámili se sympatickou paní Renátou Benešovou Chlebkovou, CSR specialistkou humanitární organizace ADRA. Připravovali jsme reportáž, týkající se jejich spolupráce.

A protože nám to, co tato organizace dělá, dává velký smysl, domluvili jsme se s Renátou, že ji vyzpovídáme i pro náš blog. Doufáme, že vás tento zajímavý rozhovor obohatí a třeba přinese návod, jak začít s dobročinnými aktivitami i ve vaší firmě.

Hlavní je vůle pomáhat

M: Renáto, při našem nedávném rozhovoru jsme narazili na to, že firmy by chtěly pomáhat, chtěly by se věnovat CSR aktivitám, ale nevědí, jak na to. Mohli bychom to nějak rozvést a poradit jim, čím by mohly začít?

Nejdůležitější je, aby si firma samotná řekla, jestli chce pomáhat. Nedávno jsem shodou okolností byla v jedné firmě, kde mi říkali, že každý přece musí pomoct, ne že by měl, ale musí. Já se přikláním k tomu, že by tam pořád měla být ta vůle. Nikde by nemělo být nakázáno, že firma musí pomáhat. Naopak to může přinést mnohem větší přesah ve chvíli, kdy existuje ochota k hledání spolupráce a hledání toho, být tou pomocí.

Prvně bych odlišila dvě oblasti. Zda se jedná o pomoc v průběhu tzv. času míru, jak říkáme teď od února čili času klidu. Když nejsou nějaké mimořádné události, když nefouká, neprší, neděje se to, co se děje, tak ten rozměr pomoci je naprosto jiný než ve chvíli, kdy přichází mimořádné události.

Ve chvíli klidu se může jednat o velmi příjemné aktivity, které mohou stmelovat celý tým. Může jít třeba o charitativní sportovní benefiční aktivity, kdy si kolegové rozhodnou, že vyrazí na výlet a načítají si ujeté či ušlé kilometry. Sportovních benefičních aktivit je celá řada. Je to o tom to trošku sledovat a mít ve firmě nějakého nadšence pro tyto „dobroaktivity“. Ten už to potom šíří dál v celém týmu.

ADRA se představuje

ADRA ČR je tu 30 let, zrovna v květnu jsme měli 30leté oslavy. Lidé si nás hodně spojují např. s povodněmi nebo jinými přírodními katastrofami. Děláme ale velkou práci i v dobrovolnictví. Jsme součástí mezinárodní sítě ADRA, což je obrovskou výhodou. Když se někde něco stane, tak si můžeme vzájemně vypomáhat. Např. při zemětřesení na Haiti tam byl jen 1 zaměstnanec Haiti ADRA. Co by 1 člověk sám zvládl? Hned jsme mu poslali lidi na pomoc.

I teď v současnosti ADRA Ukrajina má na pomoc skvělého člověka z ADRA Srbsko, který má zkušenosti z poválečné situace v Jugoslávii. Je tam také člověk z ADRA Kanada, ten domácí tým by to sám nezvládl personálně, ani kapacitně. Naši mezinárodnost vnímám jako obrovský benefit. Když se něco stane, jsme hned na místě, protože ADRA působí ve 150 zemích světa. A personálně i finančně si vždy dokážeme vypomoct.

Každý máme co dát

M: Kdo bývá ve firmách nejčastěji hybatelem těchto aktivit?

Některé větší firmy mají člověka přímo určeného na společenskou odpovědnost, což je úplně nejlepší. Když se jedná o menší firmu, tak to většinou spadá pod HR. Za mě je nejlepší, když se to propojí, když to jde zezdola i seshora. Tzn. když je tam zájem i od těch zaměstnanců, kteří sami mohou být pomocí, přicházejí s nápady a vybírají si to, co je baví. Někoho baví pomáhat v útulku pro psy, někoho baví vyrazit se seniory na vozíčku na zmrzlinu atd.

Ten rozptyl je dnes strašně obrovský. Podle mě je moc důležité, aby si každý zaměstnanec měl možnost vybrat, jestli se bude zabývat aktivitami k ochraně přírody, zvířat, dětí, péčí o seniory. Aby se každý zaměstnanec našel v dané oblasti pomoci, ale to se týká spíše větších firem. Pokud jde o menší společnost, tak si myslím, že je dobré to prostřídávat, aby to ty lidi bavilo.

Když se bavíme o času míru, tak jsou osvědčené již zmíněné sportovní aktivity. Jednou za rok je to příjemné propojení s teambuildingem. Zvlášť po čase covidu si myslím, že týmy opravdu potřebují být spolu. To je ta nejjednodušší forma: vyrazit ven, vzít si kolo nebo podpořit během smysluplné aktivity.

M: Teambuilding jsou určitě fajn. Ale jak mohou zaměstnanci pomoci druhým? 

Mohou darovat svůj čas. Jde o tzv. firemní dobrovolnictví. Tady bych to rozdělila na 2 oblasti. Buďto můžete být v kontaktu s klientem, ať už to je dítě, senior nebo někdo další. Nebo to je tzv. bezkontaktní pomoc, kdy půjdete raději upravit zahradu, vytrhat plevel, ostříhat na jaře a na podzim keře a udělat zdravotně – sociálnímu zařízení hezké okolí.

Některé firmy volí jen tuhle formu pomoci, protože nechtějí mít přímý kontakt. Jsou to třeba různé IT firmy, pro které kontakt s klientem může být stresující a preferují jen tento druh pomoci. Jsou rádi, že vyjdou z kanceláří, vezmou do ruky hrábě a stráví takto 2-3 hodiny. A jaký to má dopad? Pro ně je to samozřejmě nějaká forma teambuildingu, mají nějakou změnu činnosti. Často zmiňují i rychlý výsledek své práce, než je tomu u několikaměsíčních pracovních projektů.

V mnoha domovech pro seniory nebo v dětských domovech je opravdu jen jeden zahradník na celou velkou zahradu. Pro ně je to obrovská pomoc. Pokud si to přečte nějaká firma, kterou by to zaujalo, tak ta potřeba tady je velká.

V mnoha domovech pro seniory nebo v dětských domovech je opravdu jen jeden zahradník na celou velkou zahradu. Pro ně je to obrovská pomoc. Pokud si to přečte nějaká firma, kterou by to zaujalo, tak ta potřeba tady je velká.

Na druhé straně jsou firmy, které se nebojí prvního kontaktu třeba s někým na vozíčku, s kým nikdy v životě netrávili čas. Najednou je to pro ně první zkušenost s vykročením za zónu jejich komfortu. Je to hodně o tom to poprvé zkusit. Člověk si řekne, že to vlastně není nic složitého sednout si na kávu s někým, kdo je o 2 generace starší. Může to být oboustranně velmi hodnotně strávený čas.

Jestliže to některá firma chce zkusit poprvé, tak je dobré nevolit nějaký náročný celodenní výlet, ale využít hodinku, dvě, a udělat si takovou ochutnávku společného času. Např. může jít o posezení ve vedlejší kavárně, která je kousek od domovu pro seniory.

Pro mě má velký smysl propojování potřeb domovů pro seniory, dětských domovů apod. s těmi firmami, které jsou ochotné pomoci. Tímhle vším lze pomoc za klidu a míru, kdy může každý přispět sportem nebo svým časem, ať už manuálně, nebo tím, že daruje kus sám sebe. Např. strávit čas hraním stolních her, když prší, hraním pétanque, pokud je hezky nebo si jen tak popovídat na té zahradě.

M: Jaká je zkušenost těch dobrovolníků, kteří se do takových aktivit zapojují?

Nečekanou přidanou hodnotou pro mě bylo, když hodně mladých lidí vyjadřovalo, že na základě setkání s cizím seniorem mnohem víc pochopili svoji babičku či dědečka. A že je to mnohem více motivovalo je začít navštěvovat, což byl pro mě přesah, který jsem vůbec nečekala. Za to jsem moc ráda.

Když se vrátím k té manuální práci, pro někoho to bude trošku úsměvné, ale ta mladší generace, pro ně je to třeba poprvé, kdy mají v ruce kleště nebo hrábě. Často jsme volili právě mladé lidi, aby to nebyl někdo, kdo má velkou zahradu a pracuje tam každou neděli, ale aby to i pro ty pomocníky bylo něco nového, nějaký zážitek.

Také někdy narážíme na to, jak zapojit cizince

V Brně je mnoho korporátních společností, kde pracuje mnoho cizinců. Pro ně je složité trávit čas přímým kontaktem, protože je tam jazyková bariéra. Pro seniory a pro děti je to to nejvíc, že si s nimi někdo povídá. A když je tam jazyková bariéra, je to problém.

Pokud je v tom týmu většina cizinců, snažíme se volit různé jiné cesty. Buďto volíme ty manuální formy pomoci, nebo třeba upečou jejich specifické dobroty z jejich země.

V době covidu to mělo obrovský úspěch, protože ten senior, který už trpí demencí, tak pro něho jakýkoliv zážitek týkající se chuti, vůně nebo jiného prostředí, je strašně silný vjem. Najednou, když má možnost ochutnat něco naprosto nového, co v životě nejedl, to je něco hodně silného.

Když udeří bouře

V čase, kdy hodně zafouká nebo když hodně zaprší, tak pak v tu chvíli chtějí firmy rychle pomáhat, chtějí zapojit své týmy jako dobrovolníky. Např. u katastrof jako je tornádo, nastává někdy problém, že po dvou měsících, kdy ta potřeba dobrovolníků tam pořád je, tak už tam není ta ochota, aby do toho terénu vyrazili.

Pro firmy je velkou výzvou nechat se vést neziskovkou, že nemusí pomáhat hned v prvním týdnu po katastrofě, kdy tam jedou všichni, ale že tu potřebu budeme mít za měsíc, za dva a pak budeme strašně rádi, že ten tým můžeme oslovit. Při mimořádných událostech má dobrovolnictví velký význam. A je to o tom vše správně načasovat a nechat se vést.

M: Jak se tedy mají firmy zapojit? Je lepší osobně, nebo raději prostřednictvím peněz?

Tady je ta šíře možností obrovská. Některé firmy to mají nastavené tak, že zaměstnanci si mohou zvolit, že jim budou strhávat určitou částku z platu, od 100 Kč – 500 Kč, do nadačního fondu a ta firma tu částku pak zdvojnásobí. Není to trend už jen u korporátních zahraničních firem, také mnoho menších českých firem to má tak nastavené.

Za mě je to ten nejlepší způsob, jak do této činnosti vtáhnout i ty zaměstnance. A ideální je, aby následně měli zaměstnanci možnost rozhodnout, do čeho budou ty finance vkládány. Není to jen o tom, že firma rozhodne poslat 50 000 Kč na vedením zvolenou pomoc. Ale každý zaměstnanec by měl mít možnost svobodné volby. Je dobré třeba navrhnout 3-4 varianty a využít různých forem hlasování. Za mě je tento způsob nejtransparentnější. Je také důležité, aby se k zaměstnancům pak zpětně dostalo, na co byly ty prostředky použity.

Human Centered Employer Branding v praxi

19. 5. 2023 v Brně

Objevte smysl, principy a výhody, které přináší značka zaměstnavatele, zaměřená na lidi a jejich potřeby.

Možností, jak mohou zaměstnanci darovat dar, je více. Stává se nám, že lidé si často dělají zaměstnanecké sbírky ad hoc. Ale není to úplně správně právně. Takže pak řešíme spoustu věcí zpětně, aby vše bylo podle předpisů. Dnes je tolik možností online platforem, kde se dá velmi jednoduše a rychle vytvořit zaměstnanecká sbírka. A je to transparentní. Lidé jsou zvyklí platit přes mobily, kartami, nejen přes účty.

Myslím, že je také nesmírně důležité, aby to pro všechny bylo komfortní. Pošle se link a ten člověk se během minuty rozhodne, zda chce podpořit, a během minuty zrealizuje ten dar. Asi nikdo z nás si v současnosti nechce otvírat bankovní účet a naklikat číslo účtu.

Je to hodně i tom, aby neziskový sektor šel s dobou, sledoval, co pro dárce je komfortní. A ve chvíli, kdy přijde nějaká mimořádná událost, tak to firmě nabídnout jednoduchou formou, aby na to mohla nějakým způsobem zareagovat.

Další formy pomoci

Pořád vnímám, že je to o spolupráci. Neziskovka do určité míry vede firmy v této oblasti. Může to být i opačně, ale pořád by to mělo být v té rovině, že ten neziskový sektor určuje směr a nabízí možnosti a je na firmě, jak se k tomu postaví.

M: Setkala jste se něčím novým, netradičním?

V některých firmách se stává, že jsou lidé ve vyšších pozicích po nějaké době vyhořelí a ta firma nechce, aby z těch pozic odešli. Takže tomu zaměstnanci nabídne, jestli by nechtěl na 3 měsíce, půl roku, rok, naprosto změnit své působiště, pracovat pro neziskový sektor. A pak se zpátky vrátí do firmy, možná odpočatý, možná nějakým způsobem znovu nakopnutý. Tyhle formy také mají smysl.

Tuhle formu spolupráce budeme teď s nějakými firmami nastavovat a zvažovat, protože těchto případů vyhoření je čím dál tím víc. Pro nás to může být velký benefit, že získáme ke spolupráci dovednostně velmi zajímavé lidi, kteří ale potřebují naprosto změnit prostředí a znovu vnímat smysluplnost své práce po dobu 3 měsíců až roku. Potom ten člověk se může vrátit jako čerstvý zase zpátky do firmy a ta nemusí hledat nového zaměstnance, což je dnes extrémně drahé.

M: Stává se také, že nám někdo daruje své služby?

Např. nedávno jsme podstoupili kurz rétoriky od Radima Paříka. I my vnímáme, že se potřebujeme odborně a profesně vzdělávat. Je to o tom oslovit ty, kteří by chtěli podpořit neziskový sektor svými službami. Někdo nabízí lektorování IT služeb, psaní 10 prsty, lidé mohou darovat neziskovému sektoru i tady to své know-how a pomoci mu v tom, aby vše bylo na profesionálnější úrovni.

Kde je vůle, tam je cesta. Pokud někdo nemá prostor finančně, může darovat své služby. Pro ukrajinské uprchlíky jsme teď využili služby firmy, která řeší právní otázky. Ta firma vnímá, že tímto může pomoct, umí to a jsou ochotni to světu dát.

Každý z nás má nějakou dovednost, nějaký talent, který může šířit dál. Když jsme dělali školení během covidu, nebo interview s firmami, tak ty chtěly být nápomocné. Ale zaměstnanci byli na homeoffice. A lidé si říkali, co vlastně můžeme dělat. Někdy je to o drobnostech, že najednou zjistí, že tam je soused, který má obavy jít do obchodu. A je to jenom o tom zazvonit na ten zvonek.

A někdy má člověk obrovskou bariéru zazvonit na ten zvonek a zeptat se, jak vám můžu pomoci. Poprvé, podruhé, potřetí vás ten člověk možná odmítne, protože se sám stydí o tu pomoc říct. Je to o tom mít odvahu se víckrát zeptat a pak jen pověsit ty rohlíky na kliku.

Někdy to nemusí být žádné velké věci, nemusí to být stavba hospicu, kterou dělají manželé Vlčkovi z Avastu. Může to být úplně malá věc tohoto charakteru. Je to jen o tom dívat se okolo sebe.

Pomoc v číslech

M: Nejšťastnější jsou prý ti, kteří pomáhají druhým. V tom je podstata lidství. V dnešních dnech se pořád straší krizí a inflací. Peníze sice ztrácí hodnotu. Ale pokud si lidé budou ochotni pomáhat, tak se krize a ztráty hodnot bát nemusíme. Je to tak?

To je pravda. Ale i my neziskovky se ptáme, co bude, protože i k nám přichází zvýšené faktury za energie apod. Možná řeknu odvážnou myšlenku, ale myslím, že je to o tom, že vydrží ty projekty, které jsou ve společnosti potřebné. A nějaké sekundární, které je fajn, že jsou, ale nestojí na nich život, tak ty budou přirozeně utlumeny.

Musíme si vyhrnout rukávy, zamyslet se a být ještě víc efektivní. I tak se snažíme být efektivní s financemi, ale teď je to výzva pro nás i pro každého.

M: Když jsme u těch tvrdých faktů, jak vám firmy mohou pomoct s financováním? Jedna věc je, že mohou díky vám pomoct jiným, ale jak mohou pomoct vám, abyste mohli fungovat?

Ze státu je to dáno tak, že při veřejných sbírkách (Ukrajina, tornádo, dobrovolnictví), může být max 5 % použito na rozvoj a provoz té organizace. S mnoha dárci toto téma diskutuji, pro některé je to málo, pro některé je to až moc. Třeba u tornáda jsme využili necelá 3 %. Nevyužili jsme ani celou tu částku.

Teď, protože máme obrovský nárůst zaměstnanců kvůli pomoci na Ukrajině zde v ČR, tak si myslím, že se budeme asi blížit té hranici 5 %. Mně se líbí, že to takto vnímáte. I u nás musí ty peníze někdo správně zúčtovat. Musí je nějakým způsobem zdeklarovat. I na to je potřeba nějakého člověka platit.

V zahraničí je ten poměr mnohem vyšší. Do budoucna je otázka, zda se k tomu stát legislativně nepřikloní. Myslím, že 5 % je adekvátních a je na neziskovce, jak je opravdu moudře využije. Samozřejmě jsou někdy problémy, jak pokrývat mzdy apod. Takže některý dárce vyloženě řekne, já chci pokrýt vaše mzdy, protože chápe, že je to potřeba.

Je to i o tom, že i ten dárce chápe, že z něčeho musíme fungovat a že máme podprůměrnější mzdy, než je běžné. Je to dáno tím, že nás ta práce všechny baví a že máme možnost v těchto pozicích fungovat. Ještě bych zmínila, že mnoho věcí se dá profesionalizovat na základě právě spolupráce s odborníky.

M: Jaké výzvy vás čekají v dalším období?

Vnímáme ale také, že abychom tu práci mohli nadále dobře a kontinuálně dělat a rozvíjet, tak bude potřeba v ní pokračovat. Na začátku roku to nemohl nikdo tušit. Pro nás je výzvou už teď oslovovat některé firmy, jestli by třeba jejich dar mohl být využitý i na rok 2023, pokud tady ukrajinské děti budou.

Dnes nikdo ještě nevíme, kolik těch dětí a žen tu zůstane a kolik se jich vrátí zpátky. Samozřejmě bychom jim z celého srdce přáli, aby se mohli vrátit do bezpečí svého domova.

Naší výzvou, nad momentálně kterou přemýšlíme, je, aby naše práce byla kvalitní a aby byla kontinuální a pokračovala dál. Očekává se také, že příliv uprchlíků bude ještě větší a třeba i z jiných oblastí světa. Bude zajímavé sledovat, jestli česká společnost bude stejně otevřená, jako je teď.

Moc si také přejeme, aby nepřišla žádná jiná mimořádná událost, abychom si i my dopřáli trošku těch dovolených, na které jsme už docela dlouho neměli čas.

M: My se k tomuto přání určitě připojujeme a děkujeme za inspirativní rozhovor.

Připravili: Jirka Hrstka a Tom Menšík

Renátin příběh

V organizaci ADRA jsem 6 let. Začínala jsem ve Frýdku-Místku, kde jsem byla pozvána na pohovor na pozici fundraisera.

V té době jsem vůbec nevěděla, co to fundraising je, tak jsem si to ještě musela nastudovat. 🙂

Předtím jsem pracovala ve zdravotnictví. Je pro mě důležité, aby moje práce a profese měla nějakou smysluplnost, aby měla určitý přesah do společnosti.

Z Frýdku-Místku jsem se následně přesunula do Brna. Momentálně jsem součástí centrály, konkrétně týmu Ukrajina a tato práce mě moc baví.

Navzdory negativnímu šumu, např. na sociálních sítích, je naše česká společnost opravdu dobrá a má chuť pomáhat.

Sama sebe vidím jako takový most, který propojuje lidi, kteří chtějí pomáhat s těmi, kteří tu pomoc potřebují.